50 mil železnohorských

Na závod 50 mil železnohorských mě pozval Pavel - jeden z jeho organizátorů z klubu běžců z Heřmanova Městce. Trať mi hned padla do oka. Hlavně kvůli tomu, že první část se z velké části běží po mé oblíbené trase Železnými horami. Tedy samé louky, pastviny, lesy, rybníky a kopečky. A to vše v okolí naší chaty, kde znám prakticky každý kámen. Bohužel uběhnout celou 80 kilometrů dlouhou trať pro mě nepřipadalo v úvahu. Naštěstí Pavel mně dohodil tři skvělé běžce do štafety a mohlo se běžet. Můj tým byl navíc tak benevolentní, že jim ani moc nevadilo, jaký jsem hamoun a já si tak mohl zaběhnout celou první polovinu trati. Tedy tu delší "polovinu" - pěkných 43 kilometrů. 

Varování: tentokrát jsem se nějak rozepsal - byl to prostě zážitek. Pokud vás ale čtení nebaví, můžete rovnou přeskočit na dvouminutové video, které celý závod shrnuje také ;)

O závodu

Zřícenina hradu Oheb

Železné hory mám moc rád, a když je možnost, z chaty v Horních Raškovicích rád vyrážím na delší výběhy. Bylo to právě v Železných horách, kde jsem poprvé uběhl 30 kilometrů. Závod slibující tuto krajinu a vedoucí přes různé tvrze, hradiště, zříceniny a keltská oppida zněl jako pohádka. Navíc v poměrně komorní atmosféře připomínající spíše společný výběh, či trénink než klasický závod.

Prostě nápad mě hned chytl a já začal dumat nad tím, jak ho zrealizovat. Závod nabízel několik kategorií - běžeckou, běžeckou štafetu (2-4 závodníci), cyklistickou a volnou (kde se dalo kombinovat cokoliv). Napadaly mě tak různé možnosti - odběhnout půlku a druhou půlku nechat na někom jiném (ať už běžci, nebo cyklistovi), odběhnout půlku a druhou půlku odjet na kole (na kterém jsem ale pár let neseděl), odběhnout zhruba půlku a zbytek dojít (pokusit se). Dokonce jsem i přemýšlel o tom, zkusit to celé ujít.

Železné hory

Nejvíce mě ale lákalo běžet to s někým na půl. Takového běžce se mi ale sehnat nepodařilo - vegani jsou zaneprázdnění stavěním domečků a nadějné běžkyně mají jiné starosti. Pavel, jakožto rodilý organizátor, mi ale hned nabídl běžet v čtyřčlenném týmu, který plánoval rovnoměrné úseky po zhruba 20 kilometrech. To mě ale moc nelákalo, dělal jsem si zálusk právě na první půlku závodu. Jednak kvůli trase, ale také to byla super výzva. Druhá nabídka od Pavla už byla perfektní - sehnal mi tři kluky, kterým nevadilo rozebrat si pouze druhou polovinu.

Organizace 

Já se tak stal neoficiálním "kapitánem" týmu a měl tak možnost vyzkoušet si organizaci. I když uznávám, že oproti Vltavě bylo potřeba zařídit asi tak 1%. S kluky byla totiž neuvěřitelně snadná domluva a v podstatě se vše zorganizovalo samo. Já tak hlavně připravil úseky, a to následovně:

• Já: start -> Vršov (42km)
• Štefan: Vršov -> Hradiště (10km)
• Pípák: Hradiště -> Trpišov (10km)
• Pepa: Trpišov -> cíl (17km)

Dám to až na Seč?

Čekala mě tak vysněná výzva a zároveň pokus uběhnout můj první maraton! Můj nejdelší běh do této doby byl Saar Challenge 2016, který jsem na vzdálenosti 39 kilometrů vyhrál. Od té doby jsem však kvůli zranění nic delšího neuběhl. Vlastně jsem neběhal o moc delší běhy než půlmaratony. Můj narozeninový běh mi však dokázal, že uběhnout i něco delšího stále umím, takže proč to nezkusit? Navíc v týmu, kterému na čase nezáleželo, takže i kdybych už nemohl a část šel, určitě by mě nezabili :) 

Jo a název týmu? Po zvažovaných veverkách (které by se mi kvůli odkazu na veganství celkem líbily), Štefan vymyslel perfektní název: FF (Fantastic Four).  

Ráno

Start na louce už v 8:00

Moje ranní závodní rutina je dělaná na závody, které startují okolo 10 hodiny, nebo později. Tentokrát jsem to musel vymyslet trochu jinak. Bohužel se to neobešlo bez vstávání ve 4 hodiny. Hned jsem si dal menší porci kaše (ovesné vločky, karob, mandle, kustovnice) a po krátké pauze začal pít zelený čaj. Čaj na mě vždy zafunguje jako výborný pročisťovač, takže o běh na lehko bylo postaráno (na lačno nevím, co by to provedlo). Aby vše ale klaplo, večeřel jsem radši už v 6 hodin - osvědčené těstoviny (tentokrát ve variaci na vlašské carbonara s "šopským" salátem). V 6 ráno jsem si pak dal hlavní snídani - pořádnou porci stejné kaše. Tentokrát jsem věděl, že poběžím pohodovým tempem, takže jsem se nebál narvat se více než obvykle. A ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Pak už jsem pil jen vodu, hlavně před vyběhnutím.    

Start

Stoupání kolem naší chaty

V Heřmanově Městci jsem se přivítal s celým týmem, domluvili jsme pár organizačních věcí a mohlo se jít na start. Úvodní rozprava proběhla v maximálně přátelské a pozitivní atmosféře. Honza stručně shrnul zásady závodu: Vše na vlastní nebezpečí. Pokud vás něco přejede, tak smůla. Občerstvení v podstatě není. Ale můžete se zastavit kde chcete. Značení není vůbec žádné. Jo a zapálíme pro vás startovní dýmovnice, ať to hezky vypadá, ale radši kolem nich proběhněte rychle, pokud se toho svinstva nadýcháte, tak to bude špatný :) 

Takhle s úsměvem jsem dlouho nevyrážel a energie mi vydržela podstatnou část závodu. Hned na začátku jsem se dostal na čtvrté místo, jen kousíček za úvodní trojici. Takto jsme běželi první asi 4 kilometry, takže to pro mě bylo trochu deja vu jako z Kunětické devítky. Cítil jsem se naprosto skvěle, nohy byly totálně odpočaté a běh mi vůbec nepřišel náročný, ani při stoupání na Barborku. Možná to bylo tím, že právě v tomto kopci máme chatu a jsem vůči němu tedy tak trochu imunní - na rozdíl třeba od cyklistů, které máme možnost pozorovat ze zahrady prakticky neustále (a poslouchat jejich naříkání).

Pastviny u Hošťalovic

Za Barborkou jsem si říkal, jestli kluci trefí nenápadnou odbočku červené značky. Samozřejmě že netrefili a chtěli běžet rovně po asfaltce. Zavolal jsem na ně, že tady máme odbočit vlevo a rázem jsem se ocitl na prvním místě. Chtěl jsem je nechat zase mě předběhnout, ale nějak se jim nechtělo - asi se báli, že zabloudí. Tak jsem prostě běžel. Cestou jsem občas zastavil na rychlou fotku, ale kluci stejně zůstávali za mnou. Druhý běžec - Pavel N. mě doběhl až u tvrze ve Svojšicích, kde jsem dumal nad tím, jak sakra označit kontrolní bod kleštičkami, které byly přidělané minimálně metr a půl vysoko a já měl samozřejmě kartičku uvázanou u boků. Proč sakra nejsem o pár centimetrů vyšší? Musel jsem se hodně snažit a natahovat, abych na ně dosáhl, ale stejně jsem se moc netrefil a procvakl vedlejší políčko.  

S Pavlem v závěsu jsem pokračoval dál. V Rašovech mě doběhl a dali jsme se do řeči. Pavel běžel volnou kategorii "pouze" na Seč, kde se plánoval vykoupat a pak si jen doběhnout dalších 8 kilometrů domů. Kromě několika menších úseků jsme spolu běželi následujících téměř 20 kilometrů, které ubíhaly o to rychleji.  

Železné hory 

Tvrziště Stoupec - chce to představivost

Následující kontrolní bod - tvrziště Stoupec - považuji za největší botu celého závodu. Jasně, motivem závodu byly i tvrziště, ale tohle bych fakt klidně vynechal. Nejen, že k němu nevede žádná oficiální ani neoficiální cesta, ale najít ho vyžaduje spíše solidní intuici a štěstí než orientační smysl. S Pavlem jsme tady ztratili takových minimálně 10 minut. A bez něj bych ho určitě nenašel vůbec. Hradiště připomíná pouze hluboký příkop. V centru vyvýšené louky je pak kromě vysoké (a mokré) trávy pouze pařez, na kterém byly kleštičky. Po označení jsme se raději ověřenou džunglí vrátili zpět - pokračovat směrem podle mapy jsme neriskovali. Další ztráta, kterou jsme ještě podpořili pár minutami rozhodováním se na následujícím rozcestí. Z pěti možností se nám ale povedlo vybrat tu správnou a po chvíli už jsme probíhali okolo místa mých dalších dětských táborů - Zbyslavce.

Zřícenina hradu Lichnice

Že docela stoupáme mi ani nepřišlo a na Krkance, kde byl další kontrolní bod, jsme potkali "turistu" z volné kategorie. Ten vyrážel asi hodinu před námi, část běžel a zbytek plánoval dojít. Popřáli jsme si hodně štěstí a hned jsme to valili z kopce dolů až na Lichnici. Před tou jsme už podruhé minuli auto s ochotnou slečnou nabízející vodu - podpora v závodě tak byla perfektní (auto jsem na mém úseku potkal celkem 3x). 

Krátký výšlap na Lichnici (nemělo cenu běžet) byl následován prudkým seběhem až k Třemošnici. Pak následoval další úsek chůze do schodů a prudké stoupání na hřeben Kaňkových hor (nejvyšší bod mého úseku). To už bylo hodně slušné a bez částečné chůze se neobešlo. Tento hřeben mám také prochozený a zejména na podzim se jedná o úžasný úsek hrající všemi barvami. Chtěl jsem to říci Pavlovi, ale nějak začal odpadávat a já tak běžel sám. Tahle část se mi na celé trase líbila nejvíce. Nějak na mě dopadla ta atmosféra závodu. Myslím, že nejvíce vystihla jeho podstatu - opravdu jsem si připadal jako ve středověku v době hradů a tvrzí.

Začátek hřebene Kaňkových hor

Na následujícím rozcestí jsem doběhl pár cyklistů. Byli neskutečně překvapení, že jsem je doběhl, když vyráželi ještě před námi. Na druhou stranu, kluk právě dokončil už druhou opravu duše. Trochu jsme si zanadávali na třetí kontrolu (Stoupec), kterou se jim najít nepodařilo. Slečna ještě podotkla, že nejsem vůbec zpocený - po relativní rovince a běhu ve stínu to byla částečně pravda, ale nevím, co by řekla, kdyby mě viděla o pár kilometrů dál, kdy jsem po rozpálené louce stoupal na Seč. Každopádně jsem se s nimi rozloučil s tím, že se už určitě nepotkáme. 

Maraton začíná až na 30 kilometru 

Dobíhám cyklisty

Je zajímavé, jak rychle se pohodový běh dokáže proměnit v masakr a boj o každý uběhnutý kilometr. Zatím co na 30. kilometru jsem byl plný sil a běželo se mi krásně, zhruba od 32. kilometru to začalo jít z kopce (a trasa přitom naopak :) ). V úseku kolem Sečské přehrady, na který jsem se původně těšil, jsem začal cítit nohy, a dokonce i kolena. Parádní cestu kolem pláží a koupajících se lidí jsem si tak moc neužíval. K tomu začalo být pěkné horko a já dostal hlad. Plán byl proto jasný - při stoupání na Oheb si trochu vydechnout, vyjít ho a najíst se při tom. Stoupání však bylo kratší, než jak si ho pamatuji, takže jsem do sebe stihl hodit jen jednu malou tyčinku. Jednalo se o moji speciální běžeckou, ověřenou při narozeninovém běhu (ovesné vločky, mandle, sůl). Ani jsem nestihl dožvýkat a už jsem byl nahoře, takže jsem si jen vyběhl na Oheb, kde jsem si odcvakl další kontrolu a užil si výhled na přehradu.

Běh dolů na Ústupky byl nějaký náročnější, než by měl být. Je to přece z kopce, tak proč nohy neletí sami jako obvykle? Začal jsem přemýšlet o tzv. maratonské zdi, o které jsem četl v dobách, kdy jsem začínal běhat a 5 kilometrů pro mě byla nepředstavitelná vzdálenost. Jak, že to s tou zdí bylo? Prostě člověku dojdou cukry a zkolabuje? A proto je nutné do sebe začít cpát kalorie co nejdříve? Jinak se člověk z energetického deficitu nedostane? Je vůbec pravda, že tělo je schopné vstřebat pouze určitý počet kalorií za hodinu, přičemž běh spotřebuje energie více? Jaký vliv na to případně má veganství? Došel jsem k závěru, že to jsou stejně jen kecy, a prostě pokud chci běžet, tak poběžím. Lepší to neřešit. 

Na Ohebu

Krize nicméně pořádně nastoupila už při stoupání kolem hotelu Jezerka. Normálně by se nejednalo o žádný kopeček, který by stál za řeč, ale už i při něm jsem musel přejít do chůze. Snažil jsem se to alespoň využít k napití. Za hotelem jsem dostal další kopanec energie, když jsem opět doběhl známé cyklisty, tentokrát svačící ještě s jedním dalším cyklistou. Hned do něj drcli se slovy: "Hele koukej to je on, to je on". Opět jen nevěřícně koukali a nabízeli mi něco sladkého. Usmál jsem se a běžel dál. Později jsem se od Štefana dozvěděl, že když ho předjížděli, ptali se ho, zda patří k tomu bláznovi, co běžel první, a ještě se u toho na ně pořád smál. Kdyby jen tušili, jak mi bylo uvnitř. Mlel jsem opravdu z posledního. Následující stoupání po modré značce jsem opět musel jít, a tentokrát jsem sáhl po borůvkové ovocné tyčince, nabízející rychlou energii převážně z cukrů. Do cíle to už měly být jen poslední 3 kilometry, takže na trávení ovesných vloček a mandlí už bylo určitě pozdě.

Moje domácí tyčinka

Tyčinka asi zabrala, protože následující seběh jsem měl pocit, že opět letím a ani rovinka a mírné stoupání nebyl problém. Navíc jsem potkal staršího pána, který na mě hned zavolal, že mě má povzbudit od kamaráda, který čeká jen pár set metrů na následujícím rozcestí. Hrozně jsem mu poděkoval s tím, že povzbuzení teď opravdu potřebuji. Hned jsem ale začal přemýšlet. Kdo to může být. Někdo z organizátorů? Nikdo z mé štafety určitě ne, ti mají čekat až na silnici. Ať už to ale bude kdokoliv, rád ho uvidím. Nakonec to byl běžec z jiné štafety, kterého jsem moc nepotěšil, když jsem mu na otázku, zda mě někdo pronásleduje (myšleno běžec z jeho týmu) odpověděl, že ne, že za mnou dlouho nikdo není :) On mě na oplátku nepotěšil, když mi řekl, že mě čeká asi 40 výškových metrů nahoru. Po odcvaknutí mé poslední kontroly jsem vyrazil do kopce, ale hrdost stranou, po pár metrech jsem musel zase přejít do chůze. Energie z tyčinky asi došla.

Je to všechno v hlavě 

Krize u hotelu Jezerka

I když tělo opravdu nemohlo, každá takováto událost (povzbuzení, prohození pár slov, příjemný úsek), člověka neuvěřitelně nakopne a dodá mu sílu, zase běžet o kousíček dál. Jsem si jistý, že minimálně do této chvíle to vše bylo o hlavě. Snažil jsem se myslet na pozitivní věci, co by mně dodaly energii. Zbývají už jen dva kilometry, tak přece je nepůjdu. To už musím doběhnout. Pak si dám pořádný oraz třeba celý den.

Na hodinkách se konečně objevuje uběhnutá vzdálenost 42,2 kilometrů a já mám právě za sebou můj první maraton. Čas neřeším, ani si to nijak zvlášť neužívám, jen dumám nad tím, jak to že ještě nejsem na silnici a kolik mně vlastně ještě zbývá uběhnout. Podle plánu jsem už touhle dobou měl předávat. Konečně míjím areál Tesly, ten snad měl být u silnice. Místo toho však následuje úsek kolem chatek, který se neskutečně vleče. Marně přemýšlím, jestli opravdu běžím dobře. Mělo to být pořád po modré, nebo ne? Nevede tahle cesta moc vpravo? Konečně vidím silnici a lituji, že jsem nenavrhl místo předávky rovnou tady. Místo toho mě čeká ještě úsek do Vršova. Mohlo to být tak pouhých 400 metrů, ale přišlo mi to naprosto nekonečné. Tím hůře, že jsem nevěděl, jak daleko to ještě je.

Podle techniky je vidět,
že opravdu melu z posledního*

Najednou mě začaly brnět ruce, a dokonce i zuby. Tohle už mi přišlo jako hranice, kdy už to není jen o hlavě a tělo opravdu začíná kolabovat. Musím přejít do chůze a dopíjím poslední kapky vody. Konečně vidím nějaký dům. To už musí být ta vesnice. Donutím se k poslednímu běhu. Přece ke klukům nedojdu. Jen doufám, že za zatáčkou neuvidím další stoupání a nekonečný úsek vesnicí. Naštěstí rovinka, ale hlavně - vidím bílé auto - moje předávka! S neuvěřitelnou úlevou dobíhám ke klukům. Právě mám za sebou 43,5 km v čase 4:14 a s nastoupanými 1350 metry. Jsme první s náskokem asi půl hodiny! 

A co zbylé úseky? 

Kluci si také užili svoje. Štefan, který běžel druhý úsek začal hned stoupáním na Krásný - to už bych nedal ani za zlaté prase. Po takovémto pekelném startu a pouhých dvou kilometrech tak hned dostal křeče do nohou. K tomu už začal být pěkný pařák a ani následné lehké bloudění mu moc nepřidalo. Přesto se mu podařilo doběhnout do Hradiště v plánovaném tempu a udržet naší první pozici. 

Zasloužená se Štefanem*

Pípák pak s naprostým klidem vyrazil na svůj 10 kilometrový úsek, v oblečení jako do města, s těžkým telefonem v kapse a pocitem, že 10 kilometrů ještě nikdy neběžel. Jeho (ne zrovna čerstvý) rekord do té doby bylo 8 kilometrů. I přes to, že brutálně zabloudil, nemohl najít jednu kontrolu (nakonec ji našel) a protáhl si to tak na 15 kilometrů, to nevzdal a doběhl. Mazec. Příště ale prý mapu trochu nastuduje. Prostě kliďas.

Pepa jakožto bývalý maratonec už pak bez větších problémů odběhl svůj závěrečný úsek. I když ani nevíme, jak ho sličné princezny z místního zámku v cíli přivítali (pro neznalé, zámek v Heřmanově Městci není jen tak obyčejný zámek :) ). Já už si tou dobou na chatě užíval klídeček s nohama nahoře. 

Vyhodnocení 

Vyhodnocení proběhlo stylově u kašny naproti zámku. Atmosféra byla opět skvělá. Jen dostat sem všechny závodníky z vedlejší hospody nebylo vůbec jednoduché. Vyhlášení bylo velice komorní, přeci jenom, celkový počet závodníků byl kolem 40. Což ale beru jako výhodu. A jak jsme teda dopadli? Doběhli jsme jako štafeta druzí v čase 9h:23min. 

Vyhlášení - vpravo náš kompletní tým**

A jak jsem po závodu dopadl já? Co si budeme povídat, nohy nebyly po zbytek dne úplně v pohodě. Zvládl jsem se sice ještě projít na rozhlednu Barborku, ale každý prudší neopatrný pohyb mně začaly nabíhat křeče do chodidel. Naštěstí nic úplně hrozného a vždy se mi je podařilo napnutím nohy zahnat. Další dny už byly lepší, zřejmě zabrala Magnesia, na kterou konečně došlo (měl jsem ji doma ulitou už od pardubické půlky). Druhý den jsem si dal opravdu lehký výklus a ono to šlo. Další den pak bazén a v úterý už normální běh. Kromě nohou jsem ale nezvykle cítil i celkovou únavu - třeba pouhé schody mi dávaly nečekaně zabrat. Vzhledem ke vzdálenosti ale nic dramatického. 

Závěr

Pokud jste to dočetli až sem, máte můj respekt. Následuje už jen slibované video. A pokud vás závod zaujal, mohu jen doporučit skvělý oficiální report (který také není nejkratší, což dokazuje výjimečnost celého závodu).

Na závěr bych chtěl už jen ještě jednou moc poděkovat organizátorům za perfektní zážitek, bezproblémovou organizaci a skvělou atmosféru! A mému týmu v podstatě za to samé a také skvělé výkony. Doufám, že příští ročník se zase uvidíme!

Aktualizace 6.6.: Po závodě mě neskutečně potěšila přeposlaná zpráva od zmiňované cyklistky - Andrejky, ve které Pájovi děkovala za závod a navíc přidala: "... nejkurioznejsi zážitek z tratě.... na Kubikovych dubech pribehl jakysi bezec, kterého jsme pojmenovali xixao, nebyl zpocený, usmíval se, jako kdyby šel procházkou kolem. když povídal, že startoval 15 minut po nas, začali jsme se stydět, jak to jedeme😀 (na trase jsme i spravovali pichnute kolo, tak jsme si důvod nasli😀)". Aktualizace 11.6.: Pokračování článku - 50 mil železnohorských II.

Video ze závodu 

Záznam závodu

Oficiální výsledky
Strava Flyby

* Fotografie pochází od Štefana
** Fotografie převzata z oficiální galerie závodu