čtvrtek 11. července 2019

Slovensko - Západní Tatry 2019

Rok se s rokem sešel a opět nastal čas pro můj týdenní wellness pobyt na horách. Žádné běhání, žádné cvičení, žádné plavání, jen procházky, večerní masáže a hluboký spánek. Idylka. Letos se mně podařilo zajistit ubytování v mém oblíbeném křesťanském doupěti - na chatě Račkova v Západních Tatrách. Včetně skvělé veganské polopenze a tím pádem bez starostí s vlastním vařením. A dokonale vyšlo i počasí - poprvé v životě nám za celý týden ani nekáplo, takže jsme mohli napravit všechny výletové restíky z minulých let. Včetně výstupu na nejvyšší vrchol Západních Tater - Bystrá.

1. Malý Rozsutec

Velký Rozsutec při stoupání na Malý
Poměrně tradičně jsme se cestou zastavili ve vesnici Terchová na jedno malý. Tedy Malý Rozsutec (1344 m.n.m.). Vzali jsme to 2x přes Dolné diery, abychom mohli projít i Nové diery. Cesta Dolními dierami je upravená o nové dřevěné chodníky, ale přišla mi trochu fádnější. Pobavila mě až slovenská skupinka děcek kousek pod sedlem Medzirosutce. Ptali se nás, jestli jdou dobře do obce Zázrivá. Nepotěšili jsme je - šli přesně obráceně. Ukázal jsem jim kouzlo aplikace mapy.cz a dokázal, že ne všichni Češi musí na horách na Slovensku dělat ostudu. Stejně mi ale moc nevěřili a dál pokračovali špatným směrem dolů. Asi o půl hodiny později, při stoupání na Malý Rozsutec, jsem je konečně zahlédl na hřebenu, jak se vracejí, tentokrát už do správného směru.

Jinak lezení na Malý Rozsutec bylo bezproblémové a ve směru dolů po zelené k rozcestí Biely Potok byly dokonce přidány nové jisticí prvky, takže ani suťovitý úsek nebyl tak zákeřný. Jen klesání z Rozsutce je opravdu prudké a únavné. Poučení pro příště - tuto vycházku nepodceňovat a kdo rád používá hůlky, určitě si je vzít sebou. Není dobré oddělat si kolena ještě dříve, než člověk dorazí na ubytování.    
Dolné diery
Horné diery
Malý Rozsutec

2. Bystrá 

Bystrá plesa
Bystrá je se svou výškou 2248 m.n.m. nejvyšším vrcholem Západních Tater a zároveň vrcholem, na který se mi ještě nepodařilo vylézt. Minule nám totiž nevyšlo počasí. Nic jsme proto nenechali náhodě a vydali se ji pokořit hned první den.

Nahoru jsme to vzali Bystrou dolinou, na kterou jsme došli po červené magistrále. Na té nás vypekla pouze jedna špatně značená odbočka a my si asi kilometr zašli po silnici určené pro těžbu dřeva. Další poučení - magistrála vede podél svahu a pokud člověk začne stoupat do kopce, jde pravděpodobně špatně.

Na vrcholu Bystrá
Bystrá dolina je pak příjemná cesta lesem a dále kosodřevinou podél potoka Bystrá. Místy se nějaký ten pramínek valil i po cestě, ale nic hrozného. V závěru doliny se pak nachází Bystré plesa (jak také jinak), od kterých cesta začíná prudčeji stoupat až téměř k vrcholu. Zhruba dvousetmetrové převýšení ale už není nic hrozného a z vrcholu je za odměnu skvělý výhled jak na celé Západní, tak Vysoké Tatry. Jen množství much, mušek a jiných létajících potvor byl kvůli úplnému bezvětří opravdu extrémní. I když jsem si při obědě po každém soustu zavíral moji krabičku, myslím, že mé veganství jsem tímto obědem porušil a nějaké ty živočišné bílkoviny jsem do sebe dostal.

Dolů jsme to pak vzali přes zadek nějakého Gábora - rovnou po modré. Opravdu nevím, čím si tento bezproblémový úsek vysloužil takové pojmenování. Na nedalekém rozcestí Pod Klinom jsme se pak napojili na Račkovu dolinu. To byla také bezproblémová procházka s dokonce třemi možnostmi nouzových přístřešků, nacházejících se na místech bývalých salaší. Ty jsou doplněny informačními tabulemi. Jen přespávat je zde přísně zakázáno.     

Místní orchidej
Bystrá plesa a dolina z vrcholu 
Výhled na Vysoké Tatry

3. Ostrý Roháč, Plačlivé 

Lezení na Roháči
Co by to bylo za návštěvu Západních Tater, pokud bychom se nepodívali na hlavní hřeben, kvůli kterému se této části říká Roháče? Úsek mezi vrcholy Ostrý Roháč (2088 m.n.m.) a Plačlivé (2125 m.n.m.) se pak kvůli poctivému lezení rozhodně počítá. Bohužel z našeho ubytování to bylo na hřeben trochu dál, a jedinou rozumnou možností proto bylo vyrazit tam i zpět nejkratší možnou cestou - Jamnickou dolinou. Dolina byla ale pěkná a byť spodní část už rozhodně moc zalesněná není, vrchní část to vynahradila. Zhruba uprostřed lesní části, ve výšce asi 1200 m.n.m., se také nachází koliba pro přespání. 

Od rozcestí Pod Hrubým vrchem se pak kolem Jamnických ples stoupá už opravdu jen velice pozvolna a jedná se tak o jednu z nejmírnějších dolin. Na tomto místě jsme také zahlédli sviště, který nás považoval za kámoše. Vůbec totiž nepískal (čímž by signalizoval nebezpečí). Vyfotit se ale nenechal.  

Na Roháči jsme si pak užili hlavní lezení a byli rádi, že jsme vyrazili před sezónou, a na trase tak nebylo moc lidí. Na Plačlivém už nás nic nepřekvapilo a my už si jen užívaly výhledy zejména na hlavní hřeben Roháčů. Po zelené jsme se pak ze Žiárského sedla vrátili zpět do Jamnické doliny. Tentokrát trochu prudší cestou, ale chůze přes ledové pole stála za to. Zatímco v Čechách padaly teplotní rekordy (37°), já si stavěl sněhuláka. Jen na mrkev jsem zapomněl a raději si ji dal ke svačině. I tak ale můj výtvor po posouzení kanadskou expertkou získal slušných 3,5 bodů z 5! Na českého amatéra, který nesnáší zimu, to je hodně solidní výsledek.
Jamnická plesa
Hlavní hřeben Roháčů z Plačlivé
Sněhulák s hodnocením 3,5/5

4. Jakubina

Začátek úseku Otrhance
Jakubina je druhý nejvyšší vrchol Západních Tater (2194 m.n.m.), ale její největší předností je velice atraktivní přístupová cesta přes tzv. Otrhance. Jedná se o rozmanité skalky a skaliska tvořící zábavnou cestu. Jediným problémem je začátek této cesty z rozcestí Nižná lúka. Brutální stoupání přímo proti svahu by nevadilo, ale cesta je bohužel už několik let poničená kalamitou. Letos byla situace o něco lepší a první asi kilometr byl poměrně slušně upravený. I tak je ale vidět, že nová cesta je improvizovaně vyšlapaná přímo nahoru do svahu a neumím si představit, jak by se to šlo za mokra. A už vůbec ne v opačném směru dolů. Tuto trasu rozhodně považuji za jednosměrnou! 

V Račkově dolině
Po prvním asi kilometru (a hodně nastoupaných metrech) bylo lepší občas z oficiální trasy sejít a prostě jít, kudy to šlo. Tedy kde bylo nejméně popadaných stromů a zarostlého porostu. Člověk se ztratit nemůže, jde se prostě pořád nahoru. Ve výšce asi 1600 metrů jsme měli vyhráno. Otrhance za všechny ty útrapy rozhodně stály. Při jejich procházení nám ani nepřišlo, že cesta na Jakubina vede přes tři menší vrcholy, mezi kterými se střídavě klesá a stoupá.

Na vrcholu byl klasicky brutální vítr, což mělo jednu výhodu - žádný hmyz. Slibovaná bouřka nás minula a na východním svahu dokonce panovalo téměř bezvětří, takže i oběd jsme si mohli užít. Zpět jsme to pak vzali přes Hrubý vrch a skvěle udržovanou cestu až do Račkova sedla. Tento úsek mají asi na starosti Poláci, nebo nevím. Po žluté jsme pak sešli celou Račkovou dolinou
Otrhance
Vrcholy Hrubý vrch a Jakubina
Jakubina z vrcholu Končistá

5. Baranec 

Cesta až na vrchol
Baranec je třetí nejvyšší vrchol Západních Tater (2184 m.n.m.) a jeho zdoláním se nám tak podařil pěkný hattrick. Vyrazili jsme nejkratší možnou cestou nahoru - po zelené značce z rozcestí Nad Orešnicou. Rychle jsme tak vystoupali na hřeben a kousek za nezřetelným vrcholem Klinovaté se začaly objevovat první výhledy na protější Otrhance a Jakubina. S ustupující klečí se pak konečně objevily i další vrcholy včetně našeho už nedalekého cíle. 

Při prolézání jednoho z posledního úseků kleče jsem málem přivodil infarkt blížícímu se běžci. Já slyšel funění už z dálky, takže jsem byl připraven, že se něco blíží. On o mně ale nevěděl a když mě v poslední chvíli spatřil, lekl se, že jsem medvěd. To asi pochvala vzhledu nebude. Každopádně jsme prý byli první lidi, které ten den na trase potkal. 

Z vrcholu bylo bohužel vidět pouze směrem na jih - na Nízké Tatry a oblast okolo Liptovského Mikuláše. Hlavní hřeben Roháčů zůstal beznadějně zahalen v mracích.  

Jak doopravdy vypadá
aranžování na focení
Dolů jsme vyrazili po žluté, ze které je neustálý výhled zpět na vrchol. Pod Holým vrchem jsme pak prozřetelně zvolili kratší cestu po modré. Slibovaná hodina dolů to rozhodně nebyla a my na cestě strávili minimálně o půlhodiny déle. Mohlo za to zejména prudké klesání v závěru trasy. Nikam jsme ale nespěchali a zhruba za polovinou si ještě dali svačinku na hezky upravených lavičkách. Dole nás čekala už jen bezproblémová trasa po červené magistrále. Nějaké to klesání a stoupání na ní sice bylo, ale nic, co by stálo za řeč. Jen pohled na opuštěné hotely Mier a Akademik téměř v cíli byl opravdu smutný. Akademik by se ale prý od července měl znovu otevírat. Totální pusto má ale oproti přelidněným Vysokým Tatrám velikou výhodu a já si rozhodně nemůžu stěžovat. 
První výhledy a naše ubytování
Hlavní hřeben a Ostrý Roháč
Cestou dolů

6. Sivý vrch 

Výhled z vrcholu Babky
Výšlap na Sivý vrch (1805 m.n.m) je skvělý a relativně méně náročný výlet. Stejně jako předminulý rok jsme vyrazili z rozcestí Bobrovecká Vápenica, kde nebývá problém zaparkovat. Minule jsem si stěžoval, že stoupání na Babky bylo to nejprudší, které jsme při našem pobytu zažili. Letos jsem byl tedy připraven na nejhorší, ale kupodivu mi to nepřišlo. Horší, než úvodní úsek stoupání na Otrhance to nebylo určitě. Cestu jsme navíc měli zmáklou a dvě lesní zkratky po modré značce z cyklotrasy už jsme neminuli, takže na vrcholu jsme byli opravdu rychle. 

Z Babek byl opět nezapomenutelný výhled. Jak na hlavní hřeben Roháčů (tentokrát z druhé strany), tak na Liptovskou Maru a celou jižní stranu. Cesta dále pokračovala přes horské louky, kde se tentokrát dokonce pásly ovce, které hlídal bača se psy. Ani kopec Ostrá nás nezaskočil - minule jsme trochu trpěli při prodírání se klečí. Tentokrát jsme vrchol zkušeně obešli traversem, který byl slušně udržovaný. Po diskuzi s místními jsme se dozvěděli, že to takto dělá prakticky každý, kdo tohle místo zná. Prodírat se na vrchol nemá smysl, stejně z něj není nic vidět. 

Skalní město pod vrcholem
Na Sivém vrchu nás pak přivítal poctivý dav lidí a jeden dron. Jednak byla sobota a jednak je tohle místo prostě oblíbené. Nebylo to ale nijak hrozné a na oběd jsme si stále měli kam sednout. Určitě to ale byl nejkoncentrovanější dav, co jsme za celý náš pobyt potkali. 

Vracet jsme se plánovali pro nás novou trasou - přes dlouhou Bobroveckou dolinou. Na projití skalního města jsme proto moc času neměli, tak jsem si proběhl alespoň vrchní část (spíše opatrně prolezl - skály jsou kvůli počtu turistů značně uklouzané) a rychle znovu přes vrchol dolů, tentokrát na druhou stranu. Do sedla Pálenica jsme to pálili, co nám nohy stačily, ale ani tak jsme to nestihli za uváděných 30 minut - spíše za 45.  

Bobrovecká dolina
Ze sedla už jsme konečně odbočili do Bobrovecké doliny. A na rozdíl od všech ostatních, z této mám smíšené dojmy. Dolina je příjemně mírná a být lépe udržovaná, rozhodně by se stala mou nejoblíbenější. Úvodní část po louce byla skvělá. Následující začínající les s velkým množstvím popadaných stromů by mně také nevadil. Ale prales, co začal potom už byl opravdu únavný. Cesta byla schovaná pod obrovskými lopuchy a vysokou trávou, takže člověk vůbec neviděl, do čeho šlape. A občas to bohužel byly kluzké kameny, takže bez pádu se to neobešlo. Za mokra by se pak jednalo o čiré bláznovství. Pokud člověk tento úsek opravdu touží projít, určitě je potřeba počítat s delším časem, než oficiálně uváděným (minimálně o 15 minut).

Navazující Jalovecká dolina už pak byla procházková bezproblémová trasa s mírným klesáním. Ta je zřejmě oblíbená i pro turisty nepolíbené, ubytované někde v blízkém okolí (například v hotelu Mnich). Trasa nabízí asi 3 možnosti posezení na lavičkách a na rozcestí s Bobroveckou dolinou se pak nachází i přístřešek. Jen pozor na to, že dolina Parichvost a chodník na Salatín jsou stále kvůli kalamitě nepřístupné (prý kvůli zničeným lávkám přes potoky).    
Roháče z vrcholu Babky
Cesta na Sivý vrch
Skalní město Radové skály

7. Jeskyně cestou zpět

Javoříčské jeskyně
Uteklo to rychleji, než bychom si přáli a čekala nás dlouhá cesta domů. Na další túru nebyl čas, a tak jsme se rozhodli aklimatizovat na českých 35°C ve dvou jeskyních - Zbrašovských aragonitových a Javoříčských. 

Zbrašovské jeskyně se nachází v lázeňském areálu města Teplice nad Bečvou a jsou nejteplejšími jeskyněmi v ČR. S průměrnou teplotou okolo 14°C tak byly jen o něco chladnější než průměrná klimatizace v autě. Jeskyně však nenabízí žádnou extra výzdobu - kvůli silně agresivní kyselce, která jeskyně zformovala. Ale za to ojedinělý pokus se svíčkou na malé lanovce a oxidem uhličitým byl opravdu názorný.  

Javoříčské jeskyně pak patří mezi jedny z největších v ČR a klasická teplota v podobě asi 8°C už byla trochu výzva a já byl rád za zimní čepici. Jeskyně mají skvělou výzdobu, která se nachází hlavně v několika opravdu impozantních obřích sálech.  
Javoříčské jeskyně
Javoříčské jeskyně
Javoříčské jeskyně

Ubytování, vegan

Snídaňové pomazánky
Jak už jsem prozradil v úvodu, ubytovaní jsme byli opět na chatě Račkova v těsné blízkosti ústí Úzké doliny. Tato chata má mnoho názvů - chata Račkova, domov J. A. Komenského a nově také mezinárodní - Comenius centre. Já nejraději zůstávám u soukromé přezdívky "křesťanské doupě". Myšleno v dobrém. Ani minule mi vůbec nevadila tehdejší zastaralost pokojů - vše vynahradila skvělá lokace, vstřícný personál a hlavně vynikající veganské jídlo. Od minule se toho však hodně změnilo. Chata prochází kompletní rekonstrukcí a spartánské pokoje jsou ty tam. Místo nich jsou k dispozici kompletně předělané pokoje s vlastním moderním příslušenstvím, vše na úrovni klasických hotelů. Potěší pak drobnosti jako jsou dotykové lampičky, nebo možnost využívat sdílenou ledničku, rychlovarnou konvici a mikrovlnou troubu - vše v prostorách jídelny. 

Čočková polévka
Hlavní předností chaty je ale jídlo - je možné si domluvit prakticky libovolný typ stravování, včetně veganského nebo bezlepkového. Pro mě tedy jasná volba, jak si na dovolené nemuset sám vařit. A co mě čekalo letos? K snídani opět skvělé domácí pomazánky, ale stejně jsem neodolal a dojídal se kašemi - zvlášť, když jsem si mohl vybrat ze tří druhů rostlinných mlék (mandlového, kokosového a rýžového). Podotýkám, že se nejednalo o žádné práškové "dobroty", ale o mléka firmy Alpro. K večeři mě pak čekalo vše možné, od tofu špízů a plněných paprik až po pečené lilky, které by mohl závidět i takový Pierre. K tomu samozřejmě vždy zeleninová polévka. A že jsme se první večer maličko nepochopili a já skončil u špaget s kečupem bylo hned odpuštěno. Paní kuchařka totiž v absenci paní vedoucí ne úplně pochopila, co je to veganské stravování (a že do něj nepatří sýr, šunka, ale ani trošička mléčka v polévce). Za ochotu, s jakou se snažila mně něco k jídlu nabídnout, jsem ale ani trochu nebrblal a kupodivu mně i ty obyčejné špagety s kečupem moc chutnaly (nebo to bylo tím výletem předtím?).

Moje nová verze výlet obědu
Na výletové obědy jsem pak vynalezl novinku v podobě ovesných vloček naslano. Jak se taková dobrota připravuje? Úplně jednoduše:
  1. Do krabičky nasypte ovesné vločky a vybrané koření (já použil zeleninový bujón a koření na gyros).
  2. Podle chuti přidejte oříšky nebo semínka (mně nejvíce chutnaly chia, slunečnicová a dýňová). 
  3. Zalijte vroucí vodou, pořádně rozmíchejte a je to. 
Původně jsem myslel, že k takto připravenému obědu si dám ještě patifu, ale vločky nakonec chutnaly dobře i bez něj. Takže jsem jen přikusoval čerstvou zeleninu. Výhoda oproti předpřipraveným tyčinkám, co jsem měl minule je neomezená trvanlivost (vždy ráno se připravuje čerstvé) a možnost kombinace podle aktuální chuti. Vločky by určitě stačilo zalít i studenou vodou, ale mnou použitý bujón by se asi tak dobře nerozpustil.   

Tofu špíz
Pečený lilek a brambory
Plněné papriky s houbami

Video


A aby to bylo pořádně veganské, tak na závěr přikládám pár fotografií místní flóry (bez názvů - do kupy bych dal jen jedinou - "má mě ráda, nemá mě ráda", i když to asi oficiální název také nebude). Tak schválně, která je nejhezčí? Hlasovat můžete v komentářích pod článkem ;)
1
2
3
4
5
6
7
8
9

Žádné komentáře:

Okomentovat