čtvrtek 25. října 2018

VyKing Trail ½ Marathon 2018

VyKing - závod o krále Vysočiny, který nedá nic zadarmo. Letos se Honza pokusil udělat závod jednodušší a o pár týdnů proto posunul termín konání. Místo chladného listopadu nás mělo čekat sluníčko a příjemné teploty. VyKing ale opět dokázal, že má vlastní hlavu. Původně jsem kvůli kolenu běžet nechtěl a říkal jsem si, že už to letos stačilo. Od poslední K9 jsem si ale dal od běhání další pauzu a vypadalo to, že koleno drží. Tak proč nezkusit opět krátkou variantu - půlmaraton? Na nějakých dvaceti kilometrech by mě snad nic překvapit nemělo ne?  

Počasí nezklamalo. I přes to, že předpověď slibovala slunečno a příjemných 14 stupňů by to nebyl VyKing (Svratka / Žďárské vrchy) aby opět nedokázal, že pro něj žádná pravidla neplatí. Ještě při výjezdu z Pardubic to vypadalo slušně a věřil jsem, že poběžím v kraťasech a tričku, ale jak jsem se začal blížit ke Svratce, z ničeho nic se objevila pěkně hustá mlha. Začalo mi docházet, jak jsem udělal dobře, že jsem si sebou vzal oblečení pro prakticky jakékoliv počasí. Takže i když se závod letos konal téměř o měsíc dřív, na počasí to znát vůbec nebylo. 

Žádný spěch - stoupání v prvním km*
Po příjezdu jsem akorát z dálky zahlédl startující maratonce (obdiv a respekt) a zbytek času před startem strávil převážně v zahřátém autě a nějakým tím rozklusáním. Na zimu téměř zapomenout mně pomohl poctivý start závodu v podobě dvou-kilometrového stoupání na Karlštejn. Zkušeně jsem poznával prakticky každý kamínek a při průběhu golfovým hřištěm jsem byl šestý s tím, že všechny přede mnou jsem měl na dohled. Takže ideální situace, která mě dokonale ukolébala. Zavolání zezadu, že běžíme špatně mě proto naprosto vykolejilo. Cože? Nemožné! Ale bylo to tak. Odbočku na louku před Karlštejnem jsme všichni minuli. Rychlé pohlédnutí na mapu v hodinkách (jejichž vibrování jsem klidně ignoroval) prozradil, že opravdu běžíme špatně. Takže střihnutí přímo do svahu, ať se vracíme co možná nejméně.

Následoval šílený zmatek, kdy jsem se vmísil mezi běžce, které jsem už jednou předběhl. Vůbec jsem proto neměl ponětí, kdo je přede mnou a kolikátý tedy jsem. Aby toho nebylo málo, slzící oči mně nachystaly další překvapení - najednou cítím, jak mě začíná zlobit pravá čočka a po několika mrknutí "vyplave" z oka ven na tvář. Jen ji chytnu mezi prsty, podívám se na ni a nezbývá mi než ji zahodit. Co teď? Vidím jako šikmooký a hlavou mi běží myšlenky o jednookém vykingovi. Druhá čočka zatím drží bez problémů, ale pokud by vypadla i ta, na nějaký rychlejší běh bych mohl zapomenout. Vracet se mi ale nechce, a tak běžím dál.

Karlštejn*
Předběhnu pár lidí a najednou už přede mnou není nikdo. Že by mi tolik utekli? Přidávám, ale ani za Karlštejnem před sebou nikoho nevidím. Netuším, zda jsem první nebo ne. Seběh si netroufám moc rozpálit. Rozhodně ne tak, jako se to tady valilo minulé ročníky - oči slzí dál a vidění se střídá mezi ucházejícím a totálně rozmazaným. Před Zkamenělým zámkem mě pak sprintem dobíhá běžec a celý výšlap mi dýchá těsně na záda. Přeběhnout mě ale nechce, takže asi kilometr trpím nepříjemný pocit. Na široké cestě se pak konečně dáváme do řeči. Dozvídám se, že Petr byl před zablouděním druhý a před námi by nikdo být neměl. Dál běžíme společně a odvádíme perfektní týmovou práci. Petr mě táhne (za někým se mi běží vždy lépe), byť v sebězích mi trochu utíká - já se snažím hlavně nezakopnout. Na oplátku na něj volám kudy dál, kde cvaknout kleštičky a asi čtyřikrát ho vracím, když špatně odbočí. Bere to statečně a ani moc nereptá :)

Před Křižánkami nás povzbuzuje pár cyklistů a skupinka dětí. Děkuji jim, ale náladu mi to stejně moc nezvedne. Pohled na poctivý kopec s Devíti skalami, jehož vrchol je zahalen v hustých mracích mě také nechává klidným. Vzhledem k jiným myšlenkám se stoupáním prakticky vůbec netrápím, i když se jedná o nejnáročnější část celého závodu. Dokonce i technický finální úsek celý vyběhnu a nepřejdu do chůze. Občerstvovačku klasicky proletím, ale Petra před sebe rád ihned zase pustím. Následuje můj "oblíbený" zakopávací úsek a jsem opravdu zvědav, jak ho zvládnu. Kameny a kořeny jsou navíc tentokrát schovány pod slušnou nadílkou žlutého listí a jako na povel nás zastihne lehká přeprška. Podstatně zpomaluji, ale kromě jednoho škobrtnutí bez problémů!

Můj nejrychlejší km (3:25)*
Zpět na pořádné cestě si říkám, jak to hrozně utíká, že už nás čeká jen 7 kilometrů. V tom mě ale začne píchat v boku - pocit, který jsem nezažil několik let. Co se to se mnou děje? Mohla by být ta skoro dvoutýdenní pauza od běhání znát? Připadám si, že mi to vůbec neběží a celý se rozpadám. Tempo kolem 4:15 mě ale vyvádí z omylu. Opravdu běžíme tak rychle?

Rozcestí Kopaniny a poslední kontrola. Opět vracím Petra, který už si to vesele pálil do Herálce (vzpomínám si na Honzova slova - přesně na tuto situaci varuje v rozpravě na každém ročníku). V tom nás dobíhá další sprinter - Tomáš. Chvilku si říkám, zda neběží kros, protože se zjeví z ničeho nic. Z rozcestí tak vybíháme všichni tři společně a já se naprosto bez emocí smiřuji s třetím místem - tedy pokud nás nedoběhnou další podobní sprinteři. Chvilku jsem sice první, ale kluci mě hned předbíhají. Před rozcestím u Nebožtíka ale Tomáš zpomaluje a s Petrem mu začneme utíkat.

Tom broděním dohání ztrátu*
Do posledního kopce běžíme s Petrem stále společně a utíkat mi začne až za odbočkou na louku. Ale jak. Letí mu to pěkně. S přehledem dáváme dokonce i krosaře z desítky a pětky. Strava mi pak tento úsek vyhodnotí jako můj vůbec nejrychlejší km - s odhadovaným nejlepším časem 3:25. Na Petra to ale stejně nestačí. Ten to bere opravdu vážně a dole se dobrovolně rozhodne brodit. V tomhle počasí přes dva potůčky s vodou nad kolena? Ne, děkuji pěkně, ale raději si to asi o 200 metrů prodloužím přes lávku. Po otočce za lávkou ale vidím, že i Tom se rozhodl brodit a vypadá to, že by tím mohl ztrátu dohnat. Přidávám tedy co to jde a s Tomem kousek za zády dobíhám do cíle - celkově druhý v čase 1:36:38 (26 sekund za Petrem a o skoro minutu lepším časem než minulý rok). Tom prý nakonec žádné špatné úmysly neměl a nohám ledová voda vůbec neprospěla. Každopádně se jednalo o napínavý finish jako nikdy jindy.

Po zlatém i stříbrný otvírák
Vykingem se tedy letos stává zaslouženě Petr - svůj první ročník si poctivě užil - zabloudil, dohnal to, několikrát se vracel a ještě k tomu brodil. Já byl hlavně šťastný, že koleno vydrželo (věděl jsem o něm, ale šlo to), že jsem to dal i na jedno oko, a že jsem opět nevyhrál bedýnku na šroubky :) A běh s kluky i následný pokec byl super! Vyking pro mě do teď byl sólový závod, kde jsem moc nikoho nepotkával. Tentokrát to bylo úplně jinak. Petr mě pak potěšil otázkou, zda nejsem TEN běžec, který tu před měsícem vyhrál maraton :) Že ho před ním kamarád varoval. Začínám tu mít dobrou reputaci :)

Vegan

A jak to bylo letos s jídlem? O chlup lepší než minule. V nabídce byly tentokrát dvě polévky - klasická gulášová a nově dýňová. Ta nejspíše byla veganská - paní si ale složením nebyli 100% jisté (polévku dodávala externí firma). Zásadově jsem tak neriskoval a porci raději přenechal Tomovi - zasloužil si ji! Já stejně po doběhnutí tradičně neměl na nic chuť (zato doma jsem to pořádně dohnal).

Oficiální výsledky
Strava Flyby (letos bloudilo mnohem méně lidí, než obvykle :) )

* Obrázky převzaty z oficiální fotogalerie závodu

4 komentáře:

  1. Ahoj, díky za skvělý článek a použití některých mých fotografií :-)
    Tomáš Zapletal

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tome já děkuji za super fotky! Nechápu, jak jsi mohl stihnout být na tolika místech najednou - musel jsi toho naběhat víc než my :) Jen náhodou fotku z vyhlášení kategorie 21M bys někde neměl? V galerii jsem ji bohužel nenašel...

      Vymazat
    2. Ahoj, bohužel fotku z vyhlášení nemám :-( Myslím, že jsem zrovna fotil na startu dětských kategorií. Jiné fotky, než v galerii nemám. Ale třeba fotil někdo jiný :-)

      Vymazat
    3. To nevadí, díky za odpověď ;)

      Vymazat