Saar Challenge 2017

Saar Challenge je pro mě po minulém ročníku nejoblíbenější závod. Krásná příroda, vynikající organizace, blízkost Pardubicím a nijak extrémní účast. Na letošek jsem se proto maximálně těšil. Bohužel, start byl tentokrát pouhých šest dnů po mém návratu z Lancasteru a já tak neměl moc času dát nohy do kupy. Proto jsem raději zvolil nejkratší možnou variantu závodu - short s délkou pouhých 21 kilometrů. V den závodu mě pak "potěšilo" počasí - hodně podobné anglickému, což pro mě měla být výhoda. V podobných podmínkách jsem toho přes léto natrénoval více než dost...

S registrací jsem váhal do poslední možné chvíle. Zvažoval jsem varianty short (21 kilometrů) a half (kterou jsem minulý rok vyhrál). Kvůli zimnímu zranění jsem však měl natrénováno mnohem méně než minulý rok, ale hlavně můj nejdelší běh v roce byl půlmaraton (když nepočítám několik rozdělených běhů na Vltava Run). Na nějaké speciální víkendové tréninky jsem letos v Lancasteru neměl ani pomyšlení. Raději jsem proto moc neriskoval a zvolil variantu short. Každopádně motivace běžet byla velká a oficiální video mě pořádně nalákalo:



V sobotu jsem na start do Hlinska přijel akorát abych stihl start první vlny. Poté už jsem potkal Pavla - mého spolu-běžce z minulého ročníku. Letos se dal opět na trasu half, takže bohužel tentokrát žádné závodění. Čas do startu kategorie half jsme ještě s jeho kamarádem a kolegou ze stejného běžeckého klubu  (Běžecký klub Heřmanův Městec) propovídali. Na chvíli se k nám také připojil Miloš Kratochvíl, běžící také short. Známý běžec s vynikajícími časy - maratonem za 2:33, nebo půlmaratonem za 1:08. Prostě blázen. Toho na trati určitě neuvidím, říkal jsem si.

Start první vlny - long

Když se přiblížil čas startu, převlékl jsem se do kraťasů a trička s dlouhým rukávem - bylo opravdu chladno, takže radši trochu tepleji, než jsem plánoval. Rozběhání jsem vynechal, místo toho jsem se snažil být do poslední chvíle uvnitř, kde bylo alespoň trochu teplo. Na startu jsem si pak tentokrát stoupl do prvních řad. Ihned se vyrazilo pekelně ostrým tempem - kolem 4min/km. Já však vůbec nechápal, co se děje s mými nohami. Takhle unavené dlouho nebyly a běžet se jim vůbec nechtělo. Představa, co budu dělat na následujících 21 kilometrech byla hrozná. K tomu asi po prvních 300 metrech následoval klasický brutální stoupák po louce, ve kterém jsem opravdu trpěl. Týden lehkého běhání zřejmě na pořádnou relaxaci nestačí. Pár lidí mě předběhlo - to moc neznám, ale stále jsem se držel v první polovině. Na chůzi letos nebyl čas - vzpomínal jsem, jak jsme s Pavlem minulý rok klidně přešli do chůze. Tohle však byla jiná vzdálenost a kolem mě nešel nikdo, takže já také ne.  

Úvodní stoupání loukou *

Na vrcholu louky jsme se napojili na modrou turistickou značku a už po široké cestě jsme mírně stoupali dál. To už jsem začal pomalu přidávat a pár lidí jsem předběhl zpět. Než cesta odbočila lesem dolů, nohy přestaly pomalu bolet a já se ocitl na 4. místě. Přede mnou byla s větším rozestupem pouze tříčlenná skupinka a za mnou zvětšující se mezera se zbytkem závodníků. Tempo bylo stále šílené a kilometry ubíhaly, ani nevím jak. Hlavou se mi samozřejmě honilo, zda jsem to nepřepálil a zda to udržím až do konce. Hlavně jsem byl ale rád, že nohy už se rozběhly. 

Ve stejném složení se pak běželo až do vesnice Hamry, kde místní rozhlas informoval o zrušení jakési oslavy konce prázdnin kvůli počasí - paráda, a my si v tom klidně běžíme dál. V kopci za vesnicí začal aktuálně třetí kluk zpomalovat a já ho brzy dohnal. Celé stoupání jsem se však držel za ním a trochu šetřil síly. Teprve na širší cestě pod Hadím vrchem jsem ho předběhl a držel se na dohled dvou vedoucích závodníků. Jeden z nich byl samozřejmě Miloš a vedle něj běžící Roman z Pardubické firmy Retia, který na mě působil, jako by Milošovi dělal vodiče (vždy hlásil kudy dál a kde zahnout). 

Makáme před občerstvovačkou *

Kluky jsem doběhl kousek za rozcestím Lány, kde se naše trasa odpojovala od tras half a long. Následoval tak jediný, asi 4 kilometry dlouhý úsek, který jsem z minulého ročníku neznal. Přišlo mi, že kluci trochu zpomalili, i když možná to bylo jen tím bahnem. Přesto na předbíhání jsem neměl ani pomyšlení a ve skupince jsme tak běželi dál až do Kameniček. Mezitím začalo lehce pršet, ale tomu jsem téměř nevěnoval pozornost. 

V Kameničkách začala trasa po silnici pozvolna stoupat k nejvyššímu bodu trasy a zároveň naší jediné občerstvovačce na Pasekách. Roman trochu zpomalil a já ho tak bez problémů předběhl. Miloš se však nedal. Když jsem ho začal předbíhat, vždy přidal, a tak jsme běželi v podstatě vedle sebe. Zatímco pro mě to však bylo mé maximum, pro něj se očividně jednalo o pohodový běh. Občas naprosto normálním hlasem něco pronesl, nebo pochválil babičce úrodu hub v jejím košíku. Já mu vždy krátce ufuněně odpověděl a doufal jsem, že se nebude chtít bavit víc. 

Miloš zastavuje na občerstvovačce *

Na vrcholu stoupání pak cesta odbočovala vlevo a nabízela pěkný výhled na naše soupeře stále stoupající do kopce. Roman byl stále za námi takových 100 metrů a další běžec pak o takových 200 metrů za ním. To bylo vše, zbytek nikde. Těsně před občerstvovačkou Miloš ožil, že prý bude konečně jídlo, což je důvod, proč běhá. Já mu odpověděl, že v tomhle tempu bych do sebe rozhodně nic nedostal. Divil se, že prý není ani teplo, tak v čem je problém. Na občerstvovačce se ihned začal dožadovat párku (který samozřejmě neměli), zatímco já se spokojil s provázkem potvrzujícím proběhnutí kontrolou. Najednou jsem byl první. Asi na 15 vteřin, než mě Miloš zklamaně doběhl s tím, že párek neměli. Škoda, kdyby ho měli, možná jsem mohl být první o něco déle. 

Zbytek trasy už jsem znal a věděl jsem proto, že nás už čeká převážně pouze klesání. Poslední stoupání do obce Dědová jsem proto nějak přežil a pak už následoval rychlý úsek po rovince a asfaltové cestě před závěrečným lesním seběhem. Na asfaltce však Miloš začal běžet (podle jeho vlastních slov v cíli - do té doby to prý byl jen pohodový výklus). I když jsem dělal, co jsem mohl, začal se mi vzdalovat. Když jsme proto vbíhali do lesa, měl jsem ho před sebou už takových 30 metrů. Hned jsem si ale všiml, že Miloš běží rovně, přímo proti modrým křížkům, které značily špatný směr. Naše trasa ale odbočovala doprava. Zavolal jsem na něj, že běží špatně a jemu to ihned došlo a začal se vracet. Trochu jsem zpomalil a nechal ho mě předběhnout, abych se ho mohl zkusit zase držet. A celý les se to celkem dařilo. Možná proto, že na cestě byly opravdu bahnité úseky, ale také mi přišlo, že na odbočkách se Miloš chtěl ujistit, že běží dobře. Každopádně tempo bylo opět vysoké, byť díky klesání ne fyzicky náročné. Spíš nebezpečné - kořeny klouzaly, do toho sem tam kameny a nějaké to bahno. Prostě adrenalin. 

První místo obhájeno *

Opravdu utíkat mi Miloš začal až zpátky na silnici, kde do cíle chybělo něco přes 2 kilometry. Tou dobou už moje nohy začínaly být pěkně unavené a cítil jsem v nich různé svaly a šlachy. I minimální stoupání na asi 50 metrech pro mě začalo znamenat pěknou výzvu. K tomu se spustil slušný liják, ale ten jsem opět neřešil. Nohy naštěstí tempo vydržely a do cíle jsem tak jako celkově druhý doběhl v čase 1:27:07, pouhých 64 sekund za Milošem! Takový výsledek jsem rozhodně nečekal. A už vůbec ne první místo v kategorii. Konkurenci v této krátké trase jsem čekal mnohem větší, a že bych mohl skončit na bedně tak bylo něco nepředstavitelného. Každopádně jsem měl skvělý pocit z toho, že jsem v kategorii opět obhájil první místo, stejně jako loni - byť v kratší vzdálenosti.

Letos nebyla dřevěná :) 

Šestihodinové čekání na vyhlášení výsledků za ten výsledek stálo a docela i uteklo. Dost času jsem strávil gratulováním dobíhajícím závodníkům, a teplou sprchou, která opravdu bodla - po asi půlhodinovém postávání v cíli v mokrých věcech mi byla opravdu zima. To však nic nebylo oproti dobíhajícím závodníkům z delších tras - těm jsem opravdu nezáviděl. Dobíhali totálně promočení. Já si už tou dobou maximálně vážil mých 4 vrstev suchého oblečení. Stejně bych se ale klidně oblékl více, kdybych měl ještě něco teplejšího. Vzpomínal jsem na krásné letní počasí minulého ročníku a procházku po Hlinsku, při které jsem si mohl protáhnout nohy.

Vegan

Tradičně skvělý veganský oběd

Čekání také zpříjemnil vynikající oběd. Ten opět připravila jídelna Pohanka a byl samozřejmě zase veganský. Tentokrát to nebyl indický dhal, ale kari cizrna se špenátem, kurkumou, rajčaty a rýží. A podle slov paní kuchařky doladěna ume octem. Musím uznat, že jak se nehodí do všeho, v tomto jídle byl výborný. Musím ho začít také víc používat a ne jenom do "šopáku".

Při čekání jsem se také seznámil s dalším veganem - Tomášem, který na trase half doběhl ve své kategorii druhý. Tomáš je veganem už přes 5 let, má za sebou bezproblémové výsledky krevních testů a běhá každý den do práce a z práce 12 kilometrů. A světe div se, není mrtvý, ani neumírá, ale naopak je ve vynikající kondici.   

Konečně v 6 hodin následovalo vyhlášení výsledků a potom hurá do tepla domů. Snad jedinou malinkou výtku tak mám k jedné z cen - balení slazených tubových mlék Piknik. Chápu, že je to stylový dárek (vyrábí se v Hlinsku), ale pro vegany opravdu ideální není :) Naštěstí se mi hned podařil udat, a navíc Kuba jakožto skvělý organizátor pohotově zareagoval a já od něj dostal vynikající chleby z jídelny Pohanka. Celkově tak šlo opět o perfektní akci a těším se na další ročník!

Průběh závodu na Strava Flyby (vtipné je hlavně zastavování ostatních na občerstvovačce :) ).
A samozřejmě kompletní výsledky.

* Obrázky převzaty z oficiální fotogalerie závodu.